avatar

Abstrakce

Mám chuť, víte na co? Na malý odstup. Čerstvý, jasný, opepřený odstup. — Anton Ego, Ratatouille

To, co pohání aktivisty k mnohdy až agresivním projevům, bývá ignorance všech ostatních. Čím dál se člověk do své věci zahloubá, tím nepochopitelnější se mu zdá, jak ostatní můžou jeho problém přecházet mlčky. Působí to až jako cílená provokace a osobní útok. Protikladem lásky ale není nenávist, nýbrž tupý nezájem: hm, možná máš pravdu, whatever. V následujícím textu mimo jiné hledám zdroj téhle nesnesitelné ignorance, což nevyhnutelně vede i k přiznání jejích kladných stránek. Byť se moje úvahy můžou zdát bezobsažné a triviální, zjevně ne tak pro všechny – jak si níže přečtete, pochopení pro mě nemá například řetězec Subway.

Nadpis

Svět je nekonečně složitý. Lidská mysl je nekonečně složitá. Je asi možné do nějaké míry s těmihle dvěma tvrzeními souhlasit, ale i kdybychom je přijali za pravdivá, nijak by nám neusnadnila život. Bývá mnohem užitečnější přijmout jako fakt, že světu i lidem tak trochu rozumíme a že ze správného úhlu pohledu je obojí docela jednoduché. Zrada se skrývá nejen v tom, že naše zjednodušující schemata občas dělají chyby, ale taky v tom, že smysluplných úhlů pohledu je strašně moc. Je jen na vás, jaký výsek reality si zrovna vezmete na paškál.

Například v práci si realitu ořezáváme na minimum a říkáme tomu soustředění. Dělníkovi na montážní lince se celá přítomnost scvrkne do blatníků Fordu T (proč bych sem nenapsal zrovna tohle! Každá pořádná úvaha musí předstírat historický kontext), které má přinýtovat na správné místo. Jistěže mu to náramně zvýší výkonnost: jako by se z celého jeho mozku stalo rovné potrubí, do kterého vtéká obrazový vjem a ven vycházejí údery kladivem. Nejsou potřeba žádné výhybky, nenastávají žádné chyby, které by bylo potřeba řešit. A přesto se určitě po pár stovkách vyrobených exemplářů najdou nějaké drobné rozdíly, na které je dobré brát ohled, aby práce šla od ruky ještě rychleji a spolehlivěji. Dotyčný dělník se pozvolna stane mistrem svého stupidního řemesla.

Když dneska namísto plechu bušíme do počítače, abstrahujeme z okolního světa nehoráznou měrou. Brzdilo by nás se soustředit na pohyb myší a uvažovat o tom, co se stane, když klepneme na některý webový odkaz. Místo toho si uvědomujeme jen to, jak přecházíme z jedné stránky na druhou, abychom mohli nerušeně číst. Teprve když se načítání stránky zasekne, vyhodí nás to z konceptu a přijde na řadu otázka, co že se vlastně děje. Jestli vás zvědavost nasměrovala příslušným směrem, můžete zauvažovat o celém sledu spojení v různých počítačových protokolech, která se pozvolna navazovala, a nakonec třeba odhadnout, ve které fázi se něco zbouralo. Ve výsledku ale bude lepší nestoupat do takových výšin poznání a kliknout na ten odkaz podruhé, protože to už třeba vyjde.

K řešení problémů, a zvlášť těch, kterým říkáme kreativní, bývá potřeba úroveň abstrakce docela divoce měnit. Když vám šéf vyčítá, že jste nedokončili svůj úkol včas, můžete nabrat globální perspektivu a prohlásit, že svojí nečinností usnadňujete vstup na trh konkurenci ze subsaharské Afriky. Anebo naopak klesnout až na dno a chrstnout mu horkou kávu na košili. Pozor – nemám na mysli dno v etiketě, ale to, že použitím materiálního „teď a tady“ se dostanete až na dřeň reality. Je to, jako když místo polemiky s tímto textem mu zcela oprávněně vytknete skutečnost, že první nadpis se absurdně jmenuje Nadpis. Spousta situací je bezvýchodných jen zdánlivě, když se příliš omezíte na jedinou úroveň abstrakce a s ní na jedinou sadu pravidel.

Konflikt

Ty jíš maso? Copak si neuvědomuješ, že kvůli tomu musejí umírat zvířata? Co ti dovoluje se chovat tak krutě? Ne, že bych ve svém okolí měl nějakého militantního vegetariána tohohle druhu – dialog si vymýšlím: Ano. Neuvědomuju. Abstrakce. Nastavím si úhel pohledu příjemně tak, abych neviděl roztomilé prase, nýbrž voňavou kotletu, a problém přestane existovat.

Sledujte, jak já jsem oproti tomu morálně na výši: například nemám rád, že lidi jezdí autem, ale mám pro ně porozumění. Jsem přesvědčený, že ve většině případů cesta autem není z různých ohledů – cena, vynaložená práce, bezpečnost – optimální volbou. Auto ale umožňuje vyabstrahovat z cestování jeho olysalou kostřičku. Je jen málo míst, kam se autem nedostanete, a začít řešení svého dopravního problému tak, že sednete za volant a někam se přesunete, vede skoro jistě k přijatelnému výsledku. V tomhle směru auto vítězí.

Správný – nebo špatný, chcete-li – úhel pohledu umožňuje bagatelizovat skoro všechny hádky. Když se podíváte s dostatečným nadhledem, zjistíte, že máte pravdu vy i váš soupeř, protože vlastně říkáte totéž a ty drobné rozdíly nepřinesou nic podstatného. Křičet na sebe můžete jen, dokud vydržíte na společenské úrovni problému, totiž že vás ten hulvát ošklivě urazil a je potřeba ho potrestat. Podobně, když máte pocit, že zbývá posledních pět minut k záchraně světa a že se to nemůže podařit, ve skutečnosti zachraňujete jen nějaký jeho výřez. Celý svět, se kterým jsem zatím měl tu čest, toho snese hrozně moc a přes četné pokusy zatím ani jednou nezanikl.

Je snadné uvíznout u nějaké myšlenky a zaměstnat se řešením problému, který vůbec nemusí být. Zenovým příkladem je obyčejná prádelní šňůra, která se dovede zlomyslně zauzlovat, jen co ji položíte na zem. Asi neumím rozmotávat šňůry o nic líp než většina lidí, nedovedu vám s tím pomoct. Pozastavuju se jenom nad skutečností, že uzly na provazu jsou zpočátku zdánlivé. Šňůra zastává docela tupý pohled na svět a neumí sama od sebe udělat dračí smyčku – nanejvýš udělá očko a někde se přeloží. Skutečné uzly vyrobíte až sami, když se podíváte na zašmodrchanou šňůru jako na uzel a zkusíte ji rozvázat. Šlo by to říct třeba tak, že odečtete uzel od něčeho, co uzlem není, takže vznikne jeden záporný uzel, který ale už bohužel opravdovým uzlem je.

Jistě si podobným přístupem můžete nadělat práci navíc i v moderním životě. Jakožto programátor si pozvolna ze zkušenosti buduju odpor k postupu „tenhle kousek problému vyřešíme snadno, a to, co zbude, pak už nějak půjde.“ Abyste vyřešili problém zcela, může takový postup spotřebovat nekonečný počet kroků, a co hůř, s postupem řešení se může problém zvětšovat. Dokud se nepodíváte z dost široké perspektivy, abyste viděli zároveň „tenhle kousek“ i „to, co zbude,“ nemáte záruku, že to prvé byl větší díl. A časem stejně budete chtít zařídit, aby nezbylo nic.

Očištění

Paradoxně lidi, co vypadají hloupě, používají abstrakci na dost působivé úrovni. Už třeba pohled na dopravní mapu města s poznámkou, že se svezeme devítkou, protože jezdí každou chvíli, je olbřímí dávka abstrakce nad kolejovými vozidly, která se nějak proplétají ulicemi a občas otevřou dveře.

Poslat někomu zprávu přes chytrý telefon znamená, že dáte do pohybu spoustu programů různě zavrstvených do sebe – pár desítek nebo stovek ve vašem telefonu, několik dalších řekněme na směrovači v kavárně, a další a další, jak zpráva putuje různými uzly Internetu a případně mobilní sítě. Každý z těch programů psali lidi, kteří se mezi sebou převážně neznali, a kteří měli přinejlepším matnou představu, jak má tenhle celý řetěz fungovat. Není v silách člověka přečíst všechen programový kód, který se na poslání té zprávy podílí, a pochopit ho tak v celistvosti. Tyhle strašidelné věci dovedeme používat jen díky tomu, že se na ně díváme ve zjednodušení a zacházíme s nimi jako s nástrojem.

Zřejmě spousta zaměstnaných lidí si ráda dá dobrou kávu, byť nemají tak docela jasno, v čem její kvalita spočívá. Je skvělé, že jim kávovar dovede jejich přání splnit, aniž by je jakkoliv rozptyloval. Když spěchají i přes oběd a chtějí něco vařeného, osobně považuju kuskus za výbornou volbu. V něm se skrývá fascinující kontrast: v původní verzi to má být zoufale pracné jídlo, protože kuličky musí nějaký chudák vydrolit dlaněmi. Pro Evropany to ale je ta žlutá sypká věc, kterou je potřeba zalít horkou vodou.

Fast food nejenže rychle přijde na stůl a dá se rychle sníst, ale zároveň je výhodný tím, že neruší. Ať jste kdekoliv na světě, můžete si bez přemýšlení dát Big Mac a vždycky to (prý) bude totéž: tatarku, nebo kečup? Nepřijde za vámi číšník ptát se, co si dáte jako předkrm. A nemám na mušce teď jenom Subway, který nechápe svoje poslání: některé banky jsou taky v tomhle přístupu uvízlé v dobách gentlemanů, které tempo světa ještě neohrožovalo. Kvůli smlouvě svojí školy jsem si musel dočasně zařídit účet u Komerční banky a myslím, že domlouvání schůzky týden dopředu pro tu prázdnou formalitu vážně nebylo potřeba. Moc si vážím automatických pokladen v Tescu a Kauflandu a doufám, že vezmou práci co nejvíc lidem, kteří teď musejí dělat tak nepříjemně nudnou práci.

Je to i tak, že příliš zjednodušený svět nudí. Bohužel, bohudík. Je krásné a osvobozující občas vnímat svět v celé jeho detailnosti – nebo si tak aspoň připadat, protože to samozřejmě nejde. Objevovat nové úhly pohledu, abychom byli blíž pravdě. Je uklidňující a často nezbytné si svět zjednodušit do jakéhokoliv tvaru, co se zrovna hodí. Obojí byste dělali nezávisle na tom, jestli si přečtete tenhle text.