avatar

Politika

Adamova první várka pamfletů o řízení společnosti

Stav politiky v Česku považuju za uspokojivý a ve srovnání se Západem ve většině ohledů pohodlnější. Čas od času mě ale praští přes čumák něco, čemu nerozumím anebo co považuju vyloženě za blbost.

Na následujícím textu pracuju a asi to tak zůstane navždy. Když ho budete komentovat, sdílet a přepracovávat do vlastních názorů, budu rád.

Zákony

Východisko

Návrh

Rozdělení každého paragrafu na shrnující část (popisující záměr) a vysvětlovací část (popisující způsob), obě účinné, ale nutně ve vzájemném souladu.

Neplatnost zákona v situaci, pro kterou nebyl zamýšlen (při rozporu shrnující a vysvětlovací části), a povinnost hlásit nedostatky.

Zákon musí být tematicky soudržný a naopak: na každý obor lidského konání by se měl vztahovat co nejsoudržnější blok textu. Vymezení pojmů musí být přehledné a takové pojmy musí být v textu jasně odlišené od intuitivních slov. Zákony musejí být navzájem bezrozporné, výjimky v jiné části textu například nelze stanovit jednostranně.

Volby

Východisko

Návrh

Myslím, že každý člověk by měl kandidovat sám za sebe a tak by měly být zpracovávány volební výsledky. Tím, že se politik přihlásí k některé straně, dává najevo, že souhlasí s jejím programem, jejím veřejným image a podobně, a možná tak získá snazší šanci se dostat na volební lístky. Kdo si s žádnou existující stranou nerozumí, musí pro kandidaturu sesbírat podpisy a vyřídit spoustu papírování, a samo o sobě takové rozhodnutí může působit podezřele. To je v pořádku. Strana ale nesmí svoje názory vynucovat (to ostatně vyplývá z ústavy) a voliči by měli mít jasno, koho přesně jako svého zástupce chtějí. Výsledkem voleb mají být lidi sympatičtí všem občanům, nikoli jen vedení strany.

Odtud se dostávám k závěru, že pořadí lidí na kandidátce by nemělo mít žádný vliv na přidělování mandátů. Samozřejmě, je potřeba lidi v nějakém pořadí na lístky napsat, a pro voliče tohle pořadí může mít nějakou informační hodnotu, ale tím to hasne. Mandáty by se měly přidělovat jednotlivým lidem podle počtu hlasů, které dotyčný člověk získal.

Pětiprocentní prahovací hranice pak ztrácí smysl (ať už byl jakýkoli). Vlastně by ani nebylo snadné ji pro takto změněný systém voleb rozumně zpracovat, aby fungovala. Stačí na ni prostě zapomenout.

Jednou z oprávněných obav je, aby se do politiky nevloudili pošuci, kteří získají dostatek podpory spíš náhodou. Recesisti, cvoci, náckové a komunisti. (Možná tohle je účel pětiprocentního prahování, nevím.) Věřím, že se problém vyřeší sám, když dovolíme voličům rozdávat kladné i záporné hlasy. Stačí, aby si podvratných kandidátů všimlo zhruba tolik rozumných voličů, kolik jiných se rozhodne ty kandidáty podpořit, a všechno je v cajku. Tedy, nejspíš. Hlasování do záporu přináší určitý paradox.

Stejně jako hlasujeme dnes jen kladně, mohli bychom hlasovat jen záporně, a nějak by to fungovalo. Vítězem by byl opět ten, kdo získá nejvíc hlasů – až na to, že všechny výsledky by byly pod nulou. Odtud tedy paradox, kandidát bez hlasů může dostat mandát, protože má pořád navrch nad kolegy se záporným počtem hlasů.

Jistý stín pochybností visí nad tím – kolik kladných a kolik záporných hlasů voliči přidělit? Čtyři a dva, jako to navrhuje pan Janeček? Může být, ale elegantnější bude to nechat na rozhodnutí každého voliče.

V prvé řadě nevidím důvod omezovat hlasy na nějaký konkrétní počet. Když věřím stejnou měrou deseti lidem, zaškrtám je všechny a můj hlas se rovnoměrně rozdělí. Když chci podpořit jediného člověka, zakřížkuju jeho a můj hlas na něj dopadne s plnou vahou. Když jsem idealista a puntičkář, zakřížkuju si do parlamentu dvěstě lidí a navíc některým dám křížků víc, abych je upřednostnil před ostatními. Každému křížku se přidělí váha a ta pak připadne kandidátům, v celkovém součtu vždy jeden hlas.

Dále zbývá zabudovat záporné hlasy, a to nejlíp tak, aby splňovaly následující předpoklad. Když dám křížek jednomu člověku kladný, mělo by to mít stejný účinek, jako když dám všem ostatním křížky záporné. Může se to zdát jako těžko splnitelný požadavek, ale smysluplných řešení je ve skutečnosti spouta různých. Pro ukázku, přímočaré řešení by bylo všem kandidátům přidělit od dotyčného voliče nějaké kladné křížky tak, abychom všechny záporné hlasy vyrušili (to znamená, přičíst tolik kladných hlasů, kolik nejvíc někdo dostal záporných). Nakonec váhu každého křížku zmenšíme tak, aby v součtu všechny křížky daly jedničku. Je to docela fér a dělá to, co má.

Nabízí se otázka, jestli nebude tahle složitý systém pro voliče příliš těžké pochopit. Tedy, já si jednak nemyslím, že by tenhle návrh byl nějak složitý – z vhodného úhlu pohledu je to to nejjednodušší, jak můžeme volby zařídit. Kladné a záporné hlasy by na volebních lístcích mohly mít oddělené přihrádky, nebo bych někam prostě napsal číslo se znaménkem (to je fuk, počítač to přečíst dovede). Druhak jsem přesvědčený, že voliče nemusí způsob zpracování výsledků zajímat. Volič by měl dostat příležitost vyjádřit svůj názor, a je jeho zodpovědností a otázkou jeho cti, aby to udělal. Volební zákon pak má být navržen tak, aby na základě hlasování co možná nejspravedlivěji přidělil mandáty. Volič nemá rozmýšlet skutečný účinek svých hlasů na výsledky vyplývající z voleb – zjistil by totiž jedině, že na jeho hlase v desetimilionové republice naprosto nezáleží.

Můj poslední zlepšovák k tématu by bylo vlastně jen napomenutí pro lidi, kteří jsou líní chodit k volbám. Neodevzdané lístky by se počítaly taky s plnou vahou hlasu, a to hlasu pro prázdné místo. Samozřejmě, jak jinak si to taky vyložit? Nezaměňujme všelidové hlasování s průzkumem veřejného mínění. Za současné situace by tohle znamenalo, že by ve sněmovně byla obsazená sotva každá druhá sedačka, zbylá prázdná místa by strašila po celé volební období. Snad by poslanci zvládli svoji práci jakž takž i v menším počtu. Třeba tohle je opravdu to, co si nevoliči přejí, a volební zákon je dneska tak bezohledně přehlíží.

Školství

Východisko

Návrh

Povinná školní docházka plní několik účelů – ne všechny z toho bych jinými způsoby uměl vyřešit líp. Především, všechny děti musí dostat férovou příležitost se něco naučit, a to i v případě, kdy to jejich rodičům připadá zbytečné. Tím, že je něco povinné, zároveň zmenšíme společenské překážky se zapojit: stát tak dává jasně najevo, že mu na vzdělání záleží a žáci mají něco jako výmluvu, proč na vyučování obtěžují. Výuka je opravdu účinnější, když je na ní dětí míň. Děti, kterým učení nejde, cítí rozumně opodstatněný důvod na vyučování nechodit, protože není pro ně. Je tedy potřeba zachovat určitý tlak a přinejmenším dětem ve vhodných situacích připomínat, že jsou na vyučování vítané a že se s nimi počítá. Potřebujeme bránit i dětské práci, takže by tlak ze strany školy měl vždycky převážit pracovní místo v rodinném obchodě.

Myslím si tedy, že by docházka do školy měla zůstat povinná, klidně v současném rozsahu. To ale pořád nechává spoustu manévrovacího prostoru. To, že jsou děti fyzicky ve škole, ještě neznamená, že jsou ve třídě a sledují tam výklad. Nevidím důvod, proč je nutit k tomu.

Považuju za vhodné vložit sem krátkou odbočku týkající se mých (neověřených) představ o výchově dětí. Rodiče svoje děti nezřídka zasypávají salvami rad a zákazů: nešťourej se v nose, nekřič, neobtěžuj pána, seď rovně, poběž, neběhej, dávej pozor. Ta zrovna jmenovaná mají oproti jiným ještě tu přednost, že jsou částečně opodstatněná a věcná. Přesto, je potřeba mít na paměti, že každé pravidlo přináší zátěž samo o sobě. Rodič by si ho určitě měl pamatovat, jinak se mu brzo stane, že začne odporovat sám sobě. Ale i když si na takové chyby dá pozor, s každým dalším pravidlem ztrácejí ta ostatní na významu. Jedna z věcí, které jsme se jakožto dospělí museli naučit, bylo odlišovat nepodstatné zákazy, které se porušují, od těch opravdu důležitých. Dětem asi trvá pár let, než tenhle rozdíl dobře podchytí. Když ten problém nadsadím, dítě předávkované pravidly se do krve pohádá s kamarádem, který olizuje nůž, a pak při první příležitosti vběhne pod auto.

Spousta pravidel se postará o svoji autoritu sama: varovat před rozpáleným hrncem stačí polohlasně, není totiž lepšího poučení než na něj sáhnout. Když jde o pánev s rozpáleným tukem, je rozhodně namístě přidat důraz, protože poučení z JIPky by bylo zase trochu přehnané. Za správný didaktický postup tedy považuju zařídit, aby se dítě spálilo o hrnec dřív, než dostane šanci se ochomýtat kolem pánve. Snad to chce kus odvahy a cynismu, který se novopečeným rodičům nedostává. Proti šťourání v nose se žádné poučení od přírody nepostaví, ale plýtvat slovy na zákaz je jednoznačně škoda. Férově to vyřeší srozumitelně znechucený výraz, takový, jaký bychom věnovali prasákovi dospělému. A konečně pokud jde o auta, nenapadá mě jiná cesta než dbát, aby se opatrnost na přechodu neutopila v záplavě hovadin.

Zpět k věci. Když děti nutíme ve škole sledovat všechno, nedáváme jim šanci zjistit, jak důležité to doopravdy je. Navíc, ono to důležité většinou není. Neumět malou násobilku je velká ostuda, ale dá se s tím žít, a přinejhorším si nějaký večer za pár let sednout k učebnici a svůj skluz dohnat. Pochopitelně to takhle fungovat nebude, když dotyčný neumí ani číst. Zatím první závěr z mých povšechných úvah proto zní: čtení je opravdu důležitá dovednost, mělo by být povinné a mělo by se do dětí nahustit co nejúčinněji hned, jak začnou do školy chodit.

Bohužel i informacemi si člověk může přivodit určitý druh otravy, když s nimi špatně zachází. Technickou schopnost čtení je proto potřeba pozvolna obohacovat o vnímání souvislostí, odhad motivace autora a další takové dovednosti, které ale už jsou převážně společenského rázu. V témže předmětu by se žáci učili diskutovat tak, aby je to obohatilo a aby zbytečně neuráželi svoje protějšky. Přesněji, samozřejmě by se tohle měli učit ve všech předmětech bez výjimky, ale pro patřičný důraz bych na to soustředil samostatný předmět („mezilidská komunikace“?) a ten nechal jako povinný. Jediný povinný, vlastně. Kdo umí soustředěně a kriticky číst, dřív nebo později se popere s čímkoli.

Jsem si vědom toho, že ne všechny rozhovory mají být věcné a že občas je naprosto namístě někoho urazit. Na druhé straně si docela často všímám problémů, které si lidi způsobují jenom tím, že nevydrží mluvit k věci a pravidla slušného vychování porušují možná bezděčně, možná proto, že se neumějí ovládat. Kdyby se rozumná debata vyučovala ve škole, třeba by byla situace o něco lepší.

Jaké předměty by tedy zbyly jako nepovinné? Všechny ostatní. Na každého žáka by každodenně čekal celý zástup rozhodnutí, z čeho všeho se ulít. Svoboda dovede být krušná. Umět se dobře a včas rozhodnout je pro život zásadní, a žáci se to nenaučí, dokud to prostě nezkusí. Tohle se nedá předat powerpointovou prezentací, ani když ji doplníte sebelepšími pracovními listy.

Na učitele by pak zbývala ta nelehká starost, přeptat se čas od času svých lajdáků, proč na hodině nebyli a v případě zájmu s nimi projít seznam témat, která budou potřebovat dohnat. Každopádně, aby si pojem „dobrovolně“ zachoval svoji důstojnost, musel by se učitel vystříhat sebenepatrnějších trestů. Dostal by jen příležitost zkusit ulejváka přesvědčit o tom, že ten který předmět je vlastně zajímavý a užitečný. „Nechtělo se mi“ je zcela vyhovující odpověď a chvályhodná upřímnost, pokud se neopakuje moc často. Kdyby učitel s přemlouváním neuspěl, měl by zkusit přesvědčit aspoň sám sebe a pak o situaci zpravit rodiče – jak ale argumentuju výše, svět by se nezbořil.

Děti, které by se flákaly, by musely zůstat v areálu školy, být pod dohledem vychovatele a nesměly by páchat moc anarchie. Jednak nesmějí rušit výuku, druhak nemáme zájem jim poskytovat nadbytek zábavy. Měly by k dispozici školní knihovnu se všemi potřebnými učebnicemi a spoustou pokročilé literatury z každého oboru. Měly by přístup na Internet v telefonu a na několik sdílených počítačů, podle toho, na co všechno škole zbudou peníze. Kdyby bylo volné hřiště, mohly by si s vychovatelem jít ven třeba čutat. Proč ne – vždyť tak často nadáváme na nedostatek pohybu a tloustnutí populace. Nebo by mohly celé hodiny strávit chatováním na webu a (jak pevně věřím) seznámit se s nudou v celé její síle.

Aby žáci nezapomněli jít na hodinu omylem, před začátkem každé vyučovací hodiny by je vychovatel musel zvednout ze židlí a připomenout jim, které předměty se zrovna nabízejí. Snad by takové probuzení i zachránilo některé nebohé duše, než by z nich počítač stihl vysát všechnu denní energii. Nevýhoda je, že by se žáci nemohli prospat déle než třičtvrtě hodiny v kuse, ale to je snad i celkem fér.

Výhodu to má pro plánování rozvrhu, protože by předměty stačilo naházet do týdenního plánu skoro nahodile a vůbec by nebylo potřeba řešit suplování. Každý předmět by měl dávat najevo, pro koho je primárně určený (věk, případně zaměření a nutné znalosti), ale měl by být přístupný všem, kdo se do třídy vejde. Některá témata jsou důležitější a jiná méně, ale to stačí říct a někam napsat, netřeba z toho vyvozovat formality.

Je spousta zajímavých oborů, které se dneska do škol nedostanou jen proto, že jim povinní okupanti osnov nenechají místo. Budova školy nebývá tak malá, aby nešlo zřídit výuku nad poměr jedna třída : jeden předmět. Kdokoliv bude mít jasný plán a nebude hlásat bludy, by měl dostat učebnu a čas, a kdo bude doopravdy dobrý, měl by za to dostat i zaplaceno. (Říkáte si, který cvok by šel takovou otročinu dělat zadarmo? Například spousta mých spolužáků. Učit je samo o sobě zábava a skvělá zkušenost; navíc tak často potkáte zajímavé lidi.) Důvěryhodné učitele navíc není potřeba držet s žáky uvnitř školy, takže by se místo vždycky našlo, aspoň v létě. V zimě by asi bylo možností prostě míň – ztrácí se totiž důvody, proč by každý předmět musel trvat celý rok.

Následující poslední myšlenku ještě musím rozepsat do stati.

Rozdávat novým rodičům brožurku o dětské psychologii a zkušenostech ostatních s výchovou. Musela by být citlivě a čtivě napsaná, aby ji lidi nezahodili. Pomohlo by to, aby svoboda dětí nebyla jenom formální.