Internet se rozmáhá tolik, že se zdá zbytečné to vůbec zdůrazňovat. A nejde ani o ten stále narůstající počet uživatelů, ale spíše o obory, ve kterých se stává nepostradatelným. Postupem času se z něj stalo, podobně jako dříve ze zpravodajství a v současnosti také z mobilních telefonních sítí, jakési samostatné odvětví služeb.
Nedá se ale pochybovat o mnohých specifikách, která si zachoval. Má mnoho krásných vlastností, je svobodný, decentralizovaný a úplně zadarmo. Telekomunikační giganti si sice ukousli svůj díl a účtují si nehorázné poplatky za provoz přípojky, ale tento fakt je možné mlčky pominout. Pokud se uživatel snaží, stále není problém zadarmo surfovat a navštěvovat nepřebernou škálu webů různého zaměření. Ale může to tak vydržet? A je to tak, vůbec, v pořádku?
Snad ve všech ostatních oborech obchodu dochází k výměně hodnot jedním zaběhnutým způsobem. Výrobky, nebo abstraktně vzato služby se předávají jedním směrem, druhým tečou peníze. Ale v případě Internetu by takový model přinášel až přespříliš velké komplikace. Jednotlivá předaná hodnota, tedy například hodnota jednoho stažení webové stránky, je tak malá, že všechny systémy převodu peněz jsou zcela nevhodné. Nestála by ani za hledání drobných v peněžence, a nadto, tak drobné mince Státní banka ani nevyrábí.
Zdá se, že jedno řešení existuje. Poskytovatel služeb – neboli webového serveru – přizve do obchodního vztahu ještě třetí stranu. V lepším případě je to inzerent, kterému takový server přímo slouží, v horším reklamní agentura. Ta na webové stránce prostě parazituje, klient ani majitel serveru o ni nemá zájem; je nezbytná jen pro upravení toku peněz. Jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce, klient nalákaný reklamou dá své peníze obchodníkovi výměnou za zcela nesouvisející produkt, od obchodníka pak dostane provizi reklamní agentura a ta zaplatí drobnou částku nakonec i provozovateli dotyčného serveru. Funguje to, ale už na první pohled to s sebou nese nevýhody a je to projevem velké nouze o lepší řešení.
Například reklamní agentury nevědí co si počít s tzv. ad-blockery. To jsou skripty, které jsou součástí klientova webového prohlížeče. Reklamu velmi spolehlivě rozpoznávají a odstraňují ji, aby neobtěžovala, ze zobrazované stránky. Za jejich používání je trestán provozovatel serveru, protože agentura se snaží se bránit a činnost takových skriptů mu různými způsoby strhává z ceny. Ale provozovatel nejenže za to není zodpovědný, ale už vůbec nemá šanci tento postup ovlivnit. Je to pro něj prostě smůla.
Dalším patologickým účinkům po Internetu zdarma poskytovaných služeb se věnuje V. Kalenda ve své nejnovější práci[1]. Ke způsobům jejich zneužití patří nevyžádaná pošta, reklamní příspěvky na diskuzní fóra (obojí označováno jako spam) a útoky odepření služby (denial of service, DoS).
Některé servery své služby zpoplatnily a dosahují velkých úspěchů. Nejznámějším příkladem jsou servery ke sdílení souborů, které je sice možno používat i bezplatně, ale většinou se to snaží uživatelům všelijak znepříjemnit. Také rozšířené jsou tzv. výpočetní farmy, které nabízejí svůj mocný výkon, zpravidla s omezením na konkrétní použití (platí se obvykle jednotkově, tedy za užitou gigaherzhodinu ap.).
Dokázali bychom se smířit s tím, že byla většina internetu placená? Otázky ohledně technického zpracování nejsou tématem této práce, ale věřím, že současné technologie dokážou takové řešení zajistit hravě snadno. Skutečnou potíží je společnost sama: ustáli bychom ten šok, kdy by nám při čtení zpráv a prohlížení streamované televize nabíhaly (byť malé) částky na účtě?
Nebo možná je tato úvaha jen mamonářským šílenstvím, které uráží náš sdílený sen volnosti. Nechť budoucnost ukáže svůj názor na věc.