Hledáme, abychom nacházeli,
ale nacházíme, abychom hledali -
tedy hledáme, abychom hledali.
Zvláště filozofové nám často nabízejí k zamyšlení poměrně složité větné konstrukce. Hrátky se slovy; ta v nadpise je zrovna ukázková. Dalo by se to chápat jako výsměch. Smysl života odvodíme za použití dvou sloves prostým spojením dvou výroků do sebe. Na pohled se zdá, že čtenář ani nemusí tušit, o čem jsou první dva řádky, aby z nich odvodil ten třetí. Něco takového umí i cvičená opice. Dokázal by to počítač?
Ale samozřejmě! A=B, ale B=C, tedy A=C. Tohle naše počítací stroje už dávno umějí. Nemají problém určit, že "abychom" je spojka, a dovedou stanovit, že zbytek jsou samé přísudky.
O moc dál se nedostanou a mně nezbývá než přiznat, že takovéto zpracování vstupu je uboze povrchní. Setkáváme se s tím poměrně často a snadno. Automatické překladače cizích jazyků přivedou každý den mnoho lidí k smíchu a automatické opravy naopak obvykle k pláči. Proč mi ten počítač pořád opravuje tohle? Vždyť vůbec netuší, co jsem chtěl napsat! Vždyť mě nechápe, pomyslí si člověk.
V takových situacích je dobré se uklidnit. Otevřeně příznávám, že se chci těch strojů zastat. Jsme-li vůbec ochotni na to téma uvažovat, měli bychom hrubě zapochybovat - dokázal by to člověk lépe?
A proč... tedy jestli vůbec.
My lidé si hrozně rádi lžeme. Říkáme o sobě, že jsme inteligentní a to že nás povyšuje (samozřejmě) nejen nad stroje, ale i nad všechna ostatní zvířata.
I naše věda ale postrádá ucelený pohled na to, co se vlastně tou "inteligencí" míní. Přestože je to zřejmě něco tak vznešeného. Ať je to cokoliv, hlavně, že to máme.
Když stroj urážíme, protože nás nechápe, není to podobné? Porozumění má o něco jasnější význam. Je to jedna z naší bohaté škály emocí. Plechový přístroj nám nic takového doopravdy nabídnout nemůže, podobně jako z něj nevyzařuje soucit, něha ani rozverná náklonnost. No, vážně bychom o to stáli? Pochybuji, že by něco z toho změnilo automatické opravy k lepšímu.
Už před dlouhou dobou si jazykovědci (nebo vlastně svého času filozofové) povšimli toho, že jednotlivým slovům porozumět nelze. Že když tvoříme větu, máme slova už hotová a akorát je propojujeme do různých souvislostí, které pak nesou význam. A některé závěry z moderního výzkumu ukazují, že právě asociování už hotových kousků reality je hlavním nástrojem uvažování lidského mozku.
Nepřipomíná vám to něco? Zvolit jedno slovo, skladební prvek, a nalézt všechny souvislosti, do kterých bylo kdy vloženo, všechny věty, ve kterých se vyskytuje. Webové vyhledávače tuhle rutinu stíhají miliónkrát každou vteřinu. (A nejen to - zároveň ještě vysypou všechnu reklamu, která by mohla souviset byť jen trošku.)
Zatím dostaly tedy zřejmě jen ubohý zlomek práce, kterou by zvládly. Ale alespoň to předvádějí hezky, protože vyhledávání se jim skutečně daří.
Možná, že ten smysl našeho života naplňují už lépe než my sami. Prohledávají webovou síť ve dne v noci, přehrabují se našimi odpadky v podobě slov a stále stejných fotografií, a když naleznou něco skutečně významného, akorát to použijí k dalšímu hledání.
Až se ty informace naučí skládat do souvislostí a odvodit si, že když hledáme pro nalezení a nacházíme kvůli dalšímu hledání, tak z toho vyplývá samoúčelnost našeho hledání, potom budou počítače nesmírně mocné. Tedy spíš proto, že se stejnou samozřejmostí si pak mohou z internetových střípků poskládat osobnost každého z nás.
Nechci skončit ve sci-fi, přece jenom píšu úvahu. Totiž věřím, že jestli se tohle počítače ještě nenaučili, bráníme jim v tom akorát my sami.
Ne snad, že bychom z nadvlády inteligentních strojů pořád měli strach. Ale uživatelé Internetu nepřestávají ukazovat, že doby se mění. Lidé hledají čím dál méně čistých informací. Webovým službám - nebo možná celé té matematicky založené technice - se vysmívají tím, že pomocí nich hledají kamarády.
Zdá se, že jsme před tím půlstoletím našli už zase něco jiného, než jsme vlastně chtěli.