Východisko

• Žáci často pohrdají vzděláním a aktivně bojují proti tomu, aby je někdo vzdělával. Škola se v některých ohledech zdá být nepřítelem žáků a ani se takového obrazu nesnaží zbavit. Šprt je ostuda, tupec je rebel.
• Ve školách se učí zbytečnosti a neklade se patřičný důraz na schopnosti klíčové pro život, jako je slušná diskuze a racionální rozhodování. Většina osnov k ničemu není a když zrovna nakrásně ano, učitelé se zřídkakdy namáhají smysl toho kterého tématu vysvětlit. Mám za to, že obvykle sami ten smysl neznají a neřeší.
• Učitelé mají pramálo zpětné vazby. Svůj úspěch hodnotí převážně oni sami podle svých představ, které můžou být zcestné. Ne vždy mají dost času a dobré vůle řešit problémy jednotlivých žáků přímo, mnohdy jsou mimo výuku nepřístupně zavření v kabinetě.
• Vyučování neprobíhá způsobem, jaký by byl pro svobodnou společnost vkusný. O dětech se předpokládá, že se neumějí samostatně rozhodovat, že stačí jim dávat příkazy bez vysvětlení a že je v pořádku je na vyučování držet i násilím. Místo toho, abychom žáky učili svoji svobodu zvládat, jim ji odebíráme. Předvádíme jim svět fungující podle jiných pravidel, než podle jakých by se dospělý občan měl chovat.

Návrh

Povinná školní docházka plní několik účelů – ne všechny z toho bych jinými způsoby uměl vyřešit líp.

Především, všechny děti musí dostat férovou příležitost se něco naučit, a to i v případě, kdy to jejich rodičům připadá zbytečné. Tím, že je něco povinné, zároveň zmenšíme společenské překážky se zapojit: stát tak dává jasně najevo, že mu na vzdělání záleží a žáci mají něco jako výmluvu, proč na vyučování obtěžují. Výuka je opravdu účinnější, když je na ní dětí míň. Děti, kterým učení nejde, cítí rozumně opodstatněný důvod na vyučování nechodit, mají dojem, že to není nic pro ně. Je tedy potřeba zachovat určitý tlak a přinejmenším dětem ve vhodných situacích připomínat, že jsou na vyučování vítané a že se s nimi počítá. Potřebujeme bránit i dětské práci, takže by tlak ze strany školy měl vždycky převážit pracovní místo v rodinném obchodě.

Myslím si tedy, že by docházka do školy měla zůstat povinná, klidně v současném rozsahu. To ale pořád nechává spoustu manévrovacího prostoru. To, že jsou děti fyzicky ve škole, ještě neznamená, že jsou ve třídě a sledují tam výklad. Nevidím důvod, proč je nutit k tomu.

Příkazy a zákazy

Považuju za vhodné vložit sem krátkou odbočku týkající se mých (neověřených) představ o výchově dětí. Rodiče svoje děti nezřídka zasypávají salvami rad a zákazů: nešťourej se v nose, nekřič, neobtěžuj pána, seď rovně, poběž, neběhej, dávej pozor. Ta zrovna jmenovaná mají oproti jiným ještě tu přednost, že jsou částečně opodstatněná a věcná. Přesto, je potřeba mít na paměti, že každé pravidlo přináší zátěž samo o sobě. Rodič by si ho určitě měl pamatovat, jinak se mu brzo stane, že začne odporovat sám sobě. Ale i když si na takové chyby dá pozor, s každým dalším pravidlem ztrácejí ta ostatní na významu. Jedna z věcí, které jsme se jakožto dospělí museli naučit, bylo odlišovat nepodstatné zákazy, které se porušují, od těch opravdu důležitých. Dětem asi trvá pár let, než tenhle rozdíl dobře podchytí. Když ten problém nadsadím, dítě předávkované pravidly se do krve pohádá s kamarádem, který olizuje nůž, a pak při první příležitosti vběhne pod auto.

Spousta pravidel se postará o svoji autoritu sama: varovat před rozpáleným hrncem stačí polohlasně, není totiž lepšího poučení než na něj sáhnout. Když jde o pánev s rozpáleným tukem, je rozhodně namístě přidat důraz, protože poučení z JIPky by bylo zase trochu přehnané. Za správný didaktický postup tedy považuju zařídit, aby se dítě spálilo o hrnec dřív, než dostane šanci se ochomýtat kolem pánve. Snad to chce kus odvahy a cynismu, který se novopečeným rodičům nedostává. Proti šťourání v nose se žádné poučení od přírody nepostaví, ale plýtvat slovy na zákaz je jednoznačně škoda. Férově to vyřeší srozumitelně znechucený výraz, takový, jaký bychom věnovali prasákovi dospělému. A konečně pokud jde o auta, nenapadá mě jiná cesta než dbát, aby se opatrnost na přechodu neutopila v záplavě hovadin.

Zpět k věci. Když děti nutíme ve škole sledovat všechno, nedáváme jim šanci zjistit, jak důležité to doopravdy je. Navíc, ono to důležité většinou není. Neumět malou násobilku je velká ostuda, ale dá se s tím žít, a přinejhorším si nějaký večer za pár let sednout k učebnici a svůj skluz dohnat.

Pochopitelně to takhle fungovat nebude, když dotyčný neumí ani číst. Zatím první závěr z mých povšechných úvah proto zní: čtení je opravdu důležitá dovednost, mělo by být povinné a mělo by se do dětí nahustit co nejúčinněji hned, jak začnou do školy chodit.

Čtení a diskuze

Bohužel i informacemi si člověk může přivodit určitý druh otravy, když s nimi špatně zachází. Technickou schopnost čtení je proto potřeba pozvolna obohacovat o vnímání souvislostí, odhad motivace autora a další takové dovednosti, které ale už jsou převážně společenského rázu. V témže předmětu by se žáci učili diskutovat tak, aby je to obohatilo a aby zbytečně neuráželi svoje protějšky. Přesněji, samozřejmě by se tohle měli učit ve všech předmětech bez výjimky, ale pro patřičný důraz bych na to soustředil samostatný předmět („mezilidská komunikace“?) a ten nechal jako povinný. Jediný povinný, vlastně. Kdo umí soustředěně a kriticky číst, dřív nebo později se popere s čímkoli.

Jsem si vědom toho, že ne všechny rozhovory mají být věcné a že občas je naprosto namístě někoho urazit. Na druhé straně si docela často všímám problémů, které si lidi způsobují jenom tím, že nevydrží mluvit k věci a pravidla slušného vychování porušují možná bezděčně, možná proto, že se neumějí ovládat. Kdyby se rozumná debata vyučovala ve škole, třeba by byla situace o něco lepší.

Jaké předměty by tedy zbyly jako nepovinné? Všechny ostatní. Na každého žáka by každodenně čekal celý zástup rozhodnutí, z čeho všeho se ulít. Svoboda dovede být krušná. Umět se dobře a včas rozhodnout je pro život zásadní, a žáci se to nenaučí, dokud to prostě nezkusí. Tohle se nedá předat powerpointovou prezentací, ani když ji doplníte sebelepšími pracovními listy.

Na učitele by pak zbývala ta nelehká starost, přeptat se čas od času svých lajdáků, proč na hodině nebyli a v případě zájmu s nimi projít seznam témat, která budou potřebovat dohnat. Každopádně, aby si pojem „dobrovolně“ zachoval svoji důstojnost, musel by se učitel vystříhat sebenepatrnějších trestů. Dostal by jen příležitost zkusit ulejváka přesvědčit o tom, že ten který předmět je vlastně zajímavý a užitečný. „Nechtělo se mi“ je zcela vyhovující odpověď a chvályhodná upřímnost, pokud se neopakuje moc často. Kdyby učitel s přemlouváním neuspěl, měl by zkusit přesvědčit aspoň sám sebe a pak o situaci zpravit rodiče – jak ale argumentuju výše, svět by se nezbořil.

Volný čas

Děti, které by se flákaly, by musely zůstat v areálu školy, být pod dohledem vychovatele a nesměly by páchat moc anarchie. Jednak nesmějí rušit výuku, druhak nemáme zájem jim poskytovat nadbytek zábavy. Měly by k dispozici školní knihovnu se všemi potřebnými učebnicemi a spoustou pokročilé literatury z každého oboru. Měly by přístup na Internet v telefonu a na několik sdílených počítačů, podle toho, na co všechno škole zbudou peníze. Kdyby bylo volné hřiště, mohly by si s vychovatelem jít ven třeba čutat. Proč ne – vždyť tak často nadáváme na nedostatek pohybu a tloustnutí populace. Nebo by mohly celé hodiny strávit chatováním na webu a (jak pevně věřím) seznámit se s nudou v celé její síle.

Aby žáci nezapomněli jít na hodinu omylem, před začátkem každé vyučovací hodiny by je vychovatel musel zvednout ze židlí a připomenout jim, které předměty se zrovna nabízejí. Snad by takové probuzení i zachránilo některé nebohé duše, než by z nich počítač stihl vysát všechnu denní energii. Nevýhoda je, že by se žáci nemohli prospat déle než třičtvrtě hodiny v kuse, ale to je snad i celkem fér.

Výhodu to má pro plánování rozvrhu, protože by předměty stačilo naházet do týdenního plánu skoro nahodile a vůbec by nebylo potřeba řešit suplování. Každý předmět by měl dávat najevo, pro koho je primárně určený (věk, případně zaměření a nutné znalosti), ale měl by být přístupný všem, kdo se do třídy vejde. Některá témata jsou důležitější a jiná méně, ale to stačí říct a někam napsat, netřeba z toho vyvozovat formality.

Je spousta zajímavých oborů, které se dneska do škol nedostanou jen proto, že jim povinní okupanti osnov nenechají místo. Budova školy nebývá tak malá, aby nešlo zřídit výuku nad poměr jedna třída : jeden předmět. Kdokoliv bude mít jasný plán a nebude hlásat bludy, by měl dostat učebnu a čas, a kdo bude doopravdy dobrý, měl by za to dostat i zaplaceno. (Říkáte si, který cvok by šel takovou otročinu dělat zadarmo? Například spousta mých spolužáků. Učit je samo o sobě zábava a skvělá zkušenost; navíc tak často potkáte zajímavé lidi.) Důvěryhodné učitele navíc není potřeba držet s žáky uvnitř školy, takže by se místo vždycky našlo, aspoň v létě. V zimě by asi bylo možností prostě míň – ztrácí se totiž důvody, proč by každý předmět musel trvat celý rok.

Rozdávat novým rodičům brožurku o dětské psychologii a zkušenostech ostatních s výchovou. Musela by být citlivě a čtivě napsaná, aby ji lidi nezahodili. Pomohlo by to, aby svoboda dětí nebyla jenom formální.