Východisko

• Na výsledek voleb má velký vliv stranická organizace. Zvolit někoho mimo pořadí kandidátky vyžaduje ze strany voličů velké úsilí a řazení kandidátek má tedy zpětně i vliv na to, které straně dají voliči svůj hlas. Politické strany mají sdružovat lidi s podobnými názory (aby mohli diskutovat a aby byla politika přehlednější), neměla by v jejich strukturách ale být soustředěna nadbytečná moc.
• Malé strany jsou znevýhodněné. Jednak, podíl získaných hlasů je úměrný počtu lidí na kandidátce. Druhak, strana musí překročit pětiprocentní práh, aby získala vůbec nějaký mandát – to je desetkrát víc než například podíl odpovídající jednomu poslanci.
• Lidi nechodí volit. Myslím, že hlavním důvodem je pocit bezmoci – „stejně to nějak dopadne i beze mě.“ Ten sice považuju za bezpředmětný (podrobněji níže), ale měli bychom se s ním nějak vypořádat. Za demotivující považuju i složitost výpočtu výsledků, to, že přidělené mandáty mají jen vzdálený vztah k získaným hlasům.
• Vítězí kandidáti mnohými nenávidění, například komunisti. Vyplývá to ze stejného systematického zkreslení výsledků jako v případě F*c*booku, kdy jde čemukoli udělit buďto lajk, anebo nic.

Návrh

Myslím, že každý člověk by měl kandidovat sám za sebe a tak by měly být zpracovávány volební výsledky. Tím, že se politik přihlásí k některé straně, dává najevo, že souhlasí s jejím programem, jejím veřejným image a podobně, a možná tak získá snazší šanci se dostat na volební lístky. Kdo si s žádnou existující stranou nerozumí, musí pro kandidaturu sesbírat podpisy a vyřídit spoustu papírování, a samo o sobě takové rozhodnutí může působit podezřele. To je v pořádku. Strana ale nesmí svoje názory vynucovat (to ostatně vyplývá z ústavy) a voliči by měli mít jasno, koho přesně jako svého zástupce chtějí. Výsledkem voleb mají být lidi sympatičtí všem občanům, nikoli jen vedení strany.

Odtud se dostávám k závěru, že pořadí lidí na kandidátce by nemělo mít žádný vliv na přidělování mandátů. Samozřejmě, je potřeba lidi v nějakém pořadí na lístky napsat, a pro voliče tohle pořadí může mít nějakou informační hodnotu, ale tím to hasne. Mandáty by se měly přidělovat jednotlivým lidem podle počtu hlasů, které dotyčný člověk získal.

Pětiprocentní prahovací hranice pak ztrácí smysl (ať už byl jakýkoli). Vlastně by ani nebylo snadné ji pro takto změněný systém voleb rozumně zpracovat, aby fungovala. Stačí na ni prostě zapomenout.

Jednou z oprávněných obav je, aby se do politiky nevloudili pošuci, kteří získají dostatek podpory spíš náhodou. Recesisti, cvoci, náckové a komunisti. (Možná tohle je účel pětiprocentního prahování, nevím.) Věřím, že se problém vyřeší sám, když dovolíme voličům rozdávat kladné i záporné hlasy. Stačí, aby si podvratných kandidátů všimlo zhruba tolik rozumných voličů, kolik jiných se rozhodne ty kandidáty podpořit, a všechno je v cajku. Tedy, nejspíš. Hlasování do záporu přináší určitý paradox.

Stejně jako hlasujeme dnes jen kladně, mohli bychom hlasovat jen záporně, a nějak by to fungovalo. Vítězem by byl opět ten, kdo získá nejvíc hlasů – až na to, že všechny výsledky by byly pod nulou. Odtud tedy paradox, kandidát bez hlasů může dostat mandát, protože má pořád navrch nad kolegy se záporným počtem hlasů.

Jistý stín pochybností visí nad tím – kolik kladných a kolik záporných hlasů voliči přidělit? Čtyři a dva, jako to navrhuje pan Janeček? Může být, ale elegantnější bude to nechat na rozhodnutí každého voliče.

V prvé řadě nevidím důvod omezovat hlasy na nějaký konkrétní počet. Když věřím stejnou měrou deseti lidem, zaškrtám je všechny a můj hlas se rovnoměrně rozdělí. Když chci podpořit jediného člověka, zakřížkuju jeho a můj hlas na něj dopadne s plnou vahou. Když jsem idealista a puntičkář, zakřížkuju si do parlamentu dvěstě lidí a navíc některým dám křížků víc, abych je upřednostnil před ostatními. Každému křížku se přidělí váha a ta pak připadne kandidátům, v celkovém součtu vždy jeden hlas.

Dále zbývá zabudovat záporné hlasy, a to nejlíp tak, aby splňovaly následující předpoklad. Když dám křížek jednomu člověku kladný, mělo by to mít stejný účinek, jako když dám všem ostatním křížky záporné. Může se to zdát jako těžko splnitelný požadavek, ale smysluplných řešení je ve skutečnosti spouta různých. Pro ukázku, přímočaré řešení by bylo všem kandidátům přidělit od dotyčného voliče nějaké kladné křížky tak, abychom všechny záporné hlasy vyrušili (to znamená, přičíst tolik kladných hlasů, kolik nejvíc někdo dostal záporných). Nakonec váhu každého křížku zmenšíme tak, aby v součtu všechny křížky daly jedničku. Je to docela fér a dělá to, co má.

Nabízí se otázka, jestli nebude tahle složitý systém pro voliče příliš těžké pochopit. Tedy, já si jednak nemyslím, že by tenhle návrh byl nějak složitý – z vhodného úhlu pohledu je to to nejjednodušší, jak můžeme volby zařídit. Kladné a záporné hlasy by na volebních lístcích mohly mít oddělené přihrádky, nebo bych někam prostě napsal číslo se znaménkem (to je fuk, počítač přečte cokoliv). Druhak jsem přesvědčený, že voliče nemusí způsob zpracování výsledků zajímat. Volič by měl dostat příležitost vyjádřit svůj názor, a je jeho zodpovědností a otázkou jeho cti, aby to udělal. Volební zákon pak má být navržen tak, aby na základě hlasování co možná nejspravedlivěji přidělil mandáty. Volič nemá rozmýšlet skutečný účinek svých hlasů na výsledky vyplývající z voleb – zjistil by totiž jedině, že na jeho hlase v desetimilionové republice naprosto nezáleží.

Můj poslední zlepšovák k tématu by bylo vlastně jen napomenutí pro lidi, kteří jsou líní chodit k volbám. Neodevzdané lístky se mají počítat taky s plnou vahou hlasu, a to hlasu pro prázdné místo. Samozřejmě, jak jinak si to taky vyložit? Nezaměňujme všelidové hlasování s průzkumem veřejného mínění. Za současné situace by tohle znamenalo, že by ve sněmovně byla obsazená sotva každá druhá sedačka, zbylá prázdná místa by strašila po celé volební období. Snad by poslanci zvládli svoji práci jakž takž i v menším počtu. Třeba tohle je opravdu to, co si nevoliči přejí, a volební zákon je dneska tak bezohledně přehlíží.